Dokument 6
Photo by Laura Chouette on Unsplash
Dokument č. 6 obsahuje úvodní slovo slavného amerického literárního kritika Harolda Blooma k celé knize zabývající se literární kritikou monstrózního díla Frankenstein, jejímž editorem je právě Bloom. Naším cílem je představit úvodní vhled do kritiky Frankensteina skrze Bloomovu předmluvu a případné zájemce o hlubší výklad odkazujeme na publikaci. Následující text bude tedy zpracování Bloomovy předmluvy, do závorek si dovolujeme přidávat náš vhled do problematiky, který čtenáři umožní se lépe orientovat v různých odkazech a načatých tématech.
Mary Shelleyová napsala Frankensteina ve svých 19 letech. Byla dcerou dvou intelektuálních rebelů, Williama Godwina a Mary Wollstonecraftové, a druhou ženou Percyho Bysshe Shelleyho, též známého anglického romantického básníka. Dílo Frankenstein je prorocké a aktuálnější dnes než kdy jindy dříve. Shelleyová zpracovává antický mýtus o Prométheovy (pozn. mýtus o tom, jak titán Prométheus, tvůrce člověka, navrátí lidem oheň, a proto je Diem potrestán upoutáním na skálu, kde mu po 12 generací sup utrhává střeva), mluví se o tzv. tématu prométheriánství (pozn. srovnej např. s Goethovým Faustem).
Kritici Sparks a Church píší o Frankensteinovi a jeho monstru jako o jedné osobě, zatímco doktor Viktor Frankenstein představuje emoční stránku člověka, monstrum je cele rozumovou stránkou, intelektem. Je tak zdůvodněno asexualitou monstra, jeho chybějících citů. Vyjádřeno je to nejlépe při scéně, kdy monstrum žádá svého stvořitele Viktora Frankensteina, aby mu „uplácal“ nevěstu, družku. Tento úhel pohledu na dílo skrze dvojnictví je typický pro celý romantismus. Stíny či dvojnictví je tradičním tématem, řekněme konceptuálním obrazem romantické tvorby.
Mytologický Prométheus je sympatickou postavou-titánem, protože lidem přinesl oheň, zároveň je také postavou satanskou, pokušitel lidí, jež je nabádá k tomu, aby se vyrovnali Bohům/Bohu (pozn. opět se můžeme odkázat na Fausta a Lucifera, jež, Faustovi slibuje získat mnohé, aby nakonec byl Faust osamocen a bez lásky Markétčiny). Tématika Prométhea je tedy v kontextu romantismu řazena k proudu titánistů, jež toto téma zpracovávali, a kam spadala i Shellyová.
Frankensteinovo monstrum dle Blooma však svého tvůrce předčí, jak v intelektu, tak emocích, monstrum je více lidské než jeho tvůrce. V tom spočívá paradox díla. V tomto pojetí jsou Viktor a jeho monstrum dvě půlky sebe sama. Zatímco Frankenstein je mysl a emoce upoutány k sobě, je monstrum nápaditě externalizovaná mysl a emoce hledající vyšší humanitu skrze konfrontaci se svým strůjcem.
Muriel Spark dodává, že dílo Frankenstein je reakcí na racionálně-humanistický proud myšlení, je varováním před morálním důsledkem nepromyšlených experimentů Prométheriánství a vědeckého materialismu. (pozn. zde se čtenář může vrátit k dokumentu č. 1, kde se můžeme dočíst o tom, že tato reakce proti zmechanizování člověka je typickým znakem romantické revoluce). Jedná se o souboj srdce a hlavy. Tragika Frankensteina nespočívá v prométheovské nadměrnosti, v samotném aktu stvoření, postavení se do role Stvořitele, protože to bylo úspěšné, monstrum je více člověkem než sám člověk, ale jak upozorňuje Bloom, v tom, že tvůrce není schopen své dílo milovat, Viktor je monstrem zhnusen a chce zahodit odpovědnost za své dílo (pozn. zde si můžeme povšimnout, že dochází k obratu mezi tím, kdo je opravdovým monstrem, a kdo je v podstatě ideálem lidství). Druhým paradoxem je, že kdyby bylo monstrum estetické, krásné, pak by se pravděpodobně celý příběh vyvíjel jinak. Ukazuje to, na povrchnost lidského vnímání, kdy smysly zatemňují pravdu srdce (pozn. zde bychom upozornili, že se snad jedná o tendenci podléhát vjemu věci a usuzovat toho tak na její esenci, jeví-li se zlá, pak je přirozeně považována za zlou, avšak smysly klamou a to, jak se věc jeví, ještě nutně nepředznamenává, jaká skutečně je). Další věc, na kterou Bloom poukazuje, je, že Frankenstein si není do poslední chvíle vědom, že oživí monstrum a ne krásného ideálního nového člověka. Až když monstrum otevře své oči je Frankenstein zděšen (pozn. zde nám nezbývá než poukázat na to, jak je v současnosti nahlíženo na umělou inteligenci, řekněme, že pro stromy není vidět les, naštěstí máme za to, že o morálních důsledcích nasazení umělé inteligence v určitých oblastech lidského života se v posledních letech přece jenom více mluví, což kvitujeme, protože nechceme být stejně jako Viktor překvapeni a zděšeni svým výtvorem).
Monstrum je odmítáno, není mu připuštěna láska (pozn. můžeme si především připomenout vypravování monstra o rodině De Laceyových, v němž je vložen romantický příběh, monstrum je však vyloučeno z tohoto okruhu lásky), vydá se tedy hledat svého stvořitele. Na příběh můžeme nahlížet jako na archetypální vzor, prvně se jedná o pátrání osamělého a zpustošeného vědomí po útěše, poté po pomstě, a nakonec po sebedestrukci, v níž zahyne jak tvůrce, tak stvořené (pozn. monstrum prvně hledá svého strůjce, aby mu přinesl útěchu v osamění, poté se mu chce pomstít za odmítnutí lásky, za to, že ho vůbec stvořil, a nakonec se chce sám zničit). Jedná se o reverzní prométheriánství, kdy se výtvor samotný obrátí proti svému stvořiteli. Frankenstein prolomil bariéru mezi člověkem a Bohem a vytvořil zdánlivý život, v tomto procesu však vytvořil jen smrt v životě. Konec knihy, odehrávající se na ledovém severu, svým vlastním okolím symbolizuje led v srdci tvůrce Frankensteina a chodící mrtvoly – jeho monstru. Oheň zvýšeného vědomí ukradeného z nebe končí jako izolovaný vulkán odstřihnut od ostatních odcizeným mořem. (Pozn.: jak poukazuje ve svém článku Hartley Spatt je Frankenstein vlastně nekonvenčním gotickým románem. Měl vzniknout na popud Byronův jako duchařský příběh, jenže Frankenstein není vůbec o věcech nadpřirozených, nýbrž o věcech primárně se týkajících lidských tužeb překročit vlastní stín. Napětí u Frankensteina nepramení z externích nadpřirozených sil jako např. duchové, vlkodlaci či upíři, ale z vnitřních psychologických a morálních ambivalencí. Centrem hororu nejsou magické síly, ale hrozba ze zneužití vědeckého poznání. Můžeme tedy mluvit o hororu psychologickém, dotýkajícího se temných stránek lidské duše. Jak jsme viděli z Bloomova úvodu, tento strach nepramení jen z možnosti stvořit něco nadlidského, ale též ze strachu tento nadlidský prvek milovat. Přestože se tedy o Frankensteinovi mluví jako o zástupci gotického románu, v jeho středu není nic nadpřirozeného, odkazujícího ke gotickým záhadným hradům a duchův v nich sídlících, zde straší člověk a jedině člověk sám.)
