top of page

Dokument 1 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Photo by Siora Photography on Unsplash

 

Úvodním dokumentem představované digitální kolekce je slovníkové heslo romantismus. Považujeme za vhodné zvolit slovníkové heslo z toho důvodu, že umožňuje nahlédnout do problematiky romantismus pokud možno v širokém záběru.  Další dokumenty kolekce již jsou zaměřenější na partikulární témata. Romantismus vznikl na počátku 19. století (často je uváděn rok 1800) jako reakce na klasicistní doktrínu. Jakožto individuálně orientovaný umělecký proud se romantismus stavěl proti zavedeným řádům, centrálním a absolutistickým tendencím klasicismu a racionalitě osvícenství. Jedinec v romantismu hraje klíčovou roli a má mít svobodu nad jakýmkoliv mocenským útlakem. Romantismus navazoval na předchozí preromantimus, jenž lze vysledovat již v průběhu 18. století. Jak jsme již napsali, romantismus se vyznačuje požadavkem originality, svobodné hry imaginace a tvůrčí aktivity umělce, proti vázanosti umění zdůrazňoval absolutní svobodu, spontaneitu a emocionální angažovanost, prosazoval míšení žánrů a stylů, rozbíjeje přitom klasicistický kánon a žánrovou hierarchii. Lze tedy mluvit o tom, že se do popředí dostávají žánry posud opomíjené jako je např. povídka či román, či přímo žánry považované za pokleslé jako je např. černý román či melodrama).

Romantismus vzniká v epoše rodícího se kapitalismu a buržoazie, ve století revolucí (např. 1789, 1848), proto je častým tématem romantismu jedinec jako subjekt a individuum, jež je zmítáno revolucemi, velkými myšlenkami, jež jsou poté zrazeny, z čehož vyplývá časté téma konfliktu jedince a společnosti. Z tohoto útlaku často romantický jedinec utíká do světa fantastiky či vysněné minulosti. Dochází také k návratu k hodnotám křesťanství, v jejíž morálce byl spatřován ideál lásky, mocnější nad všechny rozpory. Druhou skupinou romantiků byli romantici tzv. světobolu či rozervanectví, jež přímo stavěli své dílo na konfliktu se společností (K. H. Mácha) nebo romantici tzv. kosmického pesimismu (Byron), jejichž tvorba vyústila v popření všech řádů lidských i božích. Z tohoto kosmického pesimismu se vydělují určité skupiny -> byronismus, titanismus, démonismus či satanismus. Třetí skupinou romantiků byli takový umělci, jež se snažili konflikt se světem vyřešit obratem k lidové tvorbě, národním dějinám a životu lidu jako takového.

Romantismu jako filosofické a literární hnutí se rodilo v německém Jenu především kolem idealistického filosofa Fichteho (konec 18. století). Další uskupením byl heidelberský kruh (uskupení kolem autorů jako byly bratři Grimmové, E. T. A. Hoffmann či Jean Paul). Další “zemí romantismu” byla Anglie. Za představitele anglického romantismu můžeme považovat Wordswortha, Byrona, Shelleyho či Keatse. Osobité postavení zrozeného historického románu lze připsat Walteru Scottovi. Za představitele francouzského romantismu lze považovat V. Huga. Romantismus zasáhl i další evropské literatury a literatury zámořské (hlavně americké). Důležitou roli sehrál romantismus i v literatuře slovanské (v Rusku např. spojována s carskou opozicí).

Jak lze usuzovat z tohoto stručného přehledu,, byl romantismus výrazným impulsem ve vývoji národních literatur, jeho specifičnost spočívala v vnitřní rozpolcenosti a nejednotnosti, avšak jeho význam je lze spatřovat především v důrazu na lidskou individuální jedinečnost, jež se bude navždy vzpouzet útlaku zmechanizování. 

 
bottom of page