Fotka od katerinavulcova z Pixabay
Článek Miloše Pohorského se snaží představit český romantismus v jeho specifičnosti jako národního romantismu českého. Zároveň se snaží určit podstatné vlivy romantismu zahraničního, které český romantismus též tvarovaly. Otázka romantismu v dějinách české literatury, je otázkou tradiční, probíranou více jak 150 let. Otázka se zabývá povahou českého romantismu, je-li především odrazem vnějších vlivů (jakýmsi prodlouženým vlivem Byronovým) či samostatným spíše geneticky autonomním obdobím a místem, jehož hlavním cílem bylo konstituování samostatného českého státu (viz. Obrozenecké snahy).
Prvním důležitým aspektem, jak nahlížet na český romantismus, musíme hledat v jeho původu. Kdy se ideje jednotlivce, bytosti jedinečné a nenahraditelné, bojující či podléhající „osudu“ u nás vyrojila? Kdo se první postavil proti zajetému řádu klasicismu? Určení prvního závanu romantismu českého je velice složité, jak poukazuje autor článku. Někdo může vidět počátky v básních Jana Kollára, jiný zase snad v nejznámějším českém romantickém básníku K. H. Máchovy, stejně tak se dají po jeho bok však dosadit Karel Sabina, J. V. Frič či K. J. Erben ad. Český romantismus je specifický tím, že jeho představitelé byli v podstatě obyčejní lidé, kteří nedisponovali velkým majetkem (jako šlechta např. v Polsku), ani nebyli politickými osobami. Předloženým příkladem je život K. H. Máchy. Z tohoto důvodu se český romantismus začal vyvíjet se zpožděním oproti romantismu evropskému (přece jenom angličtí romantici měli možnost své myšlenky představovat v předních sálech anglických lordů a hraběnek, nikoliv tak čeští romantičtí básníci).
Dalším podstatně odlišným rysem českého romantismu byla jeho buditelská role. Jak jsme již poznamenali, čeští romantici pocházeli z „lidu“, proto tedy byly vhodnou platformou pro začínající obrozenecké hnutí. Tento vztah mezi národním programem obrozeneckém a hnutím romantiků však nebyl bezproblémový. Jak již bylo řečeno, romantismus se zakládá na jedincovi často rozbouřeném, rozervaném a pochybujícím, jenž často hledá osamění v hlubokých lesech a skaliskách, či jak Mácha v polorozbořených hradech. Takový jedinec těžko bude vykonávat centrální program, ideový řád, jelikož jeho hlavním úkolem je se bouřit, navzdory všech rámcových nařízení.
Jako příklad básníka zprvu romantického, trvajícího na své subjektivní jedinečnosti a autentičnosti, posléze však uzpůsobujícího své umělecké cíle cílům národa je uveden Jan Kollár. Pochybnost a kritice se nevyhnulo ani dílo K. H. Máchy, především jeho báseň Máj byla mnohými obrozenecky laděnými osobnostmi kritizována, že se jedná o skladbu bezútěšnou, neposkytující pevnou půdu pod nohama vznikajícímu českému národu. Máj je báseň značně skeptická, bezbožná a postrádající tolik potřebný a žádaný pozitivismus na straně obrozeneckého hnutí. To, co bylo možno odpouštět Byronovy, neodpouštěli obrozenci Máchovy. Autor poukazuje na Tylovu novelu Rozervanec (1840), kde byl Mácha vyobrazen značně kontroverzně. Romantismus je zde považován jako nemoc, jež se musí český národ vyvarovat. Tyl píše, že být Mácha irským básníkem, vše by mu odpustil, ale jelikož vlast vyžaduje jistý přístup vztahující se ke konkrétnímu obrozeneckému programu, nelze odvrátit zrak od Máchovy rozervanosti a nemoci pocházející ze zahraničních romantických vlivů. Chtěl-li být český básník skutečným romantikem, pak nutně musel jít proti obrozenectví, jakožto propagovanému společenskému programu, a to ne z důvodu, že by ho nutně musel popírat, ale právě proto, že program otevřeně nepodporoval.
Závěrem tedy autor dodává, že český romantismus se z důvodu odlišných kulturních jevů v české kultuře projevil opožděně, a snad ještě výraznějším problémem českého romantismu byla jeho rozpolcenost, na jedné straně vedena touhou plnit ideály nastavené evropským romantismem, na straně druhé omezena národním obrozeneckým hnutím. Z výše řečeného lze mluvit o jedinečném aspektu českého romantismus, a tím je strach z něj.
